„Postavil ho můj praděd, který byl soustružník. Měli tady velké hospodářství,“ popisuje zrod mlýna Pavel Blejchař. Jeho předkům na počátku dvacátého století pomohl vodní mlýn zajistit obživu. Za den dokázal namlít až padesát kilo mouky. Ale nejen k tomu byl určen.
Za pomoci turbíny jej jeho majitelé využívali i k výrobě elektřiny. V Záblatí v tom byli předci Pavla Blejchaře průkopníky, vždyť poprvé si tamní rodina přisvítila v roce 1922, což bylo o osm let dříve, než byla tato část Bohumína elektrifikována. To vše díky manuální zručnosti, kterou se členové rodiny mohli vždy pyšnit. Jinak tomu není ani v současnosti.
Pavel Blejchař je vytíženým stolařem, u domu má dílnu, ve které pracuje na řadě zakázek. Při velkém pracovním vytížení se přesto nezapomněl postarat o odkaz předků. Staré kolo vodního mlýna po sto letech dosloužilo a bylo nutné jej nahradit. Šikovný stolař si s tím poradil a mlýn je opět funkční.
Trvalo to dva měsíce. Blejchař s pomocí známých i desetileté dcery vyrobil z dubového dřeva nové kolo. To váží devadesát kilo a má stejné rozměry jako jeho předchůdce. „Náročná byla nejen samotná výroba, ale i příprava. Jen výběr materiálu. Ale vůbec nejtěžší na tom bylo najít si čas a začít. Pak už jsem se do toho zažral a za dva měsíce bylo hotovo,“ podotkl muž.
Na začátku září kolo vodního mlýna po čase zase začalo klapat a pro místní to byla atrakce, kterou si chtěl každý prohlédnout. „Od té doby přišlo snad padesát lidí, známých i cizích,“ říká manželka šikovného řemeslníka.
Rádi by si zase s pomocí mlýna přisvítili
Mlýn je v současnosti plně funkční a nebyl by problém v něm jako za starých časů mlít mouku. Rodinu Blejchařů ale možná ještě více láká druhý účel, ke kterému v minulosti sloužil.
Kolo vodního mlýna díky šikovným rukám majitele zase klape.
„Chtěli bychom si v něm vyrobit elektřinu, která by nám alespoň osvětlovala prostranství před domem. Není to o tom, že bychom díky tomu nějak ušetřili, ale spíše nám jde o zachování tradice,“ vysvětluje bohumínský stolař.
Vůbec udržovat vodní mlýn funkční není levnou záležitostí. „Výroba kola byla hodně finančně náročná, ani se mi nechce říkat, na kolik vyšla,“ dodal jeho majitel s úsměvem. Na druhou stranu citový vztah rodiny k mlýnu je nevyčíslitelný. A s novým kolem může rodině Blejchařů dělat radost zase desítky let.
Dohlížet na jeho bezproblémový chod bude dřevěný vodník Hugo, kterého rodině před časem vyřezal známý. „Pojmenovala jsem ho podle pohádek Josefa Lady,“ vysvětlila nejmladší členka rodiny.
