A z koníčka se v jeho případě brzo stane profese. Zatím studuje v Brně restaurování nábytku, ale na praxi chodí do ostravské houslařské dílny, kam by po škole rád nastoupil.
„Odmalička mě přitahovaly folklor a lidová tvorba. Nejdříve jsem se pustil do píšťalek ze dřeva černého bezu a dalších dechových nástrojů. Bez používám i na fujary. Dobře se opracovává. Uvnitř je dužina, proto se větev bez problémů vrtá,“ vysvětluje.
„Kácení bezu není zakázané, jde v podstatě o plevel. Najdu si správně tlusté, rovné větve s nepoškozenou kůrou bez trhlin. Ne každý bez však hraje stejně. Záleží na hustotě dřeva,“ popisuje Puczok, který si dřevo nosí do své malé panelákové sklepní dílny, kde může pracovat i v zimě, protože přes ni vede teplovodní potrubí pro celý vchod.
Bezová větev schne dva roky
Bezové větve hned začerstva navrtá. Dříve to dělal nebozezem ručně, což trvalo i pět hodin. „Nyní nebozez pohání vrtačka a jsem hotový za hodinu. Jen práce už není tak romantická. Takto připravená větev dva roky schne. Pak ji zbavím kůry, projedu vrtákem a zhotovím všechno, co potřebuje fujara k tomu, aby se na ni dalo hrát,“ líčí student.
Nakonec zapne ladičku, slabě foukne a ladička mu ukáže, kde má umístit otvory, které se při hraní zakrývají nebo odkrývají prsty. Vzdálenost mezi nimi určuje matematický vzorec. „Není stejná, což často lidi mate a říkají mi, že to mám špatně,“ doplní muž, který také tancuje ve folklorním souboru.
Některým fujarám zachová přírodní vzhled a napustí je lněným olejem proti plísním, jiné ozdobí. Ta největší stojí zrovna opřená o skříň, měří 2,03 metru a je vyřezávaná. Zatímco fujara podle Puczoka vydává jakoby čarovný zvuk, trombita, která bývá dlouhá i šest metrů, zní spíše jako trumpeta.
„U trombity musím větev rozřezat po délce napůl. Po vyschnutí a vydlabání ji slepím. Jednu menší mám v plánu udělat z loňského vánočního stromku. Proč ho vyhazovat,“ vykládá.
Od jeho prvních zhotovených houslí uběhlo pár let, když mu do oka padla gorolská dlabaná basička. Po návodu, jak na ni, začal pátrat u starých mistrů.
„Až po čase jsem s pomocí přátel dohledal muže, který lidové nástroje před lety vyráběl na Slovensku pod Tatrami. Jmenoval se Ján Červeň. Tehdy téměř všechny lidové muziky hrály na nástroje od Červeňa. Jeho výrobní postupy se mi však do ruky už nedostaly, jen zajímavý životopis, tak jsem si nakonec basičku půjčil, poměřil a odhadl dřeviny. Povedla se,“ usmívá se Puczok.
Začal vyrábět i pastýřské biče
„Smyčec je z dubu a z koňských žíní. Ty musí být z hřebce, kdy záleží i na konkrétním plemeni. Žabku jsem udělal ze švestky, špičku ze slonoviny, kterou jsem získal z klapek piana. Po basičce jsem se pustil do dalších strunových nástrojů,“ uvádí Puczok s tím, že zbytky dřeva přeměňuje třeba na motýlky pro pány. „Tady tento světlý má uvnitř tmavé puntíky. Jsou to zbytky ebenových kolíků z výroby houslí. V druhém jsou na každé straně dva otvory zalité pryskyřicí. Do nich jsem dal kávová zrna a v třetím jsem zachoval díry od červotoče,“ ukazuje.
A tvoří i další předměty. „Třeba dřevěné peněženky. Přední strana je ze dřeva, zbytek z kůže. A pustil jsem se také do pastýřských bičů,“ zmíní fakt, že lidé možná ani netuší, že bača s nimi nebil ovce, ale vytvářel virtuální plot. Když prásknul doprava, věděla zvířata, že tam chodit nemají.
V rohu dílny pak stojí pila, kterou dostal po valašském houslaři. „Přátelé mi hodně pomáhají, doporučí, dají tip, vědí, že u mě staré nástroje ladem ležet nebudou. Opravím je a používám. Můj největší sen je umět vyrábět klasické ohýbané housle,“ dodá Puczok.
