Nekonečná námaha, vedro, problémy způsobené pobytem ve vysokých nadmořských výškách, zátěž pro celý organismus. S takovými podmínkami se běžně musí potýkat závodníci nejtěžších etapových automobilových závodů světa, jako jsou například dakarská rallye nebo Silk Way Rally.
Pravidelně je absolvuje také sedmatřicetiletý Aleš Loprais z Frenštátu pod Radhoštěm. A na těchto závodech se pravidelně umisťuje na čelních místech a kráčí tak ve šlépějích svého strýce Karla Lopraise. „Musíte být napůl blázni, když do takové věci jdete,“ říká Aleš Loprais.
Co vás přivedlo k automobilům a závodění? Byla to zmíněná rodinná tradice?
Určitě rodinná tradice v tom sehrála zásadní roli, nicméně já Dakar s kamionem jezdit nechtěl. Jako malý kluk jsem snil o Dakaru v autě, posléze v kamionu až do doby, kdy jsem se v něm poprvé za volantem svezl. Bylo to zrovna v období, kdy se změnila FIA pravidla a nové vozidlo se po roce 2001 nuceně přestavělo do špatně řiditelné verze napadající díky špatnému rozvážení na přední nápravu. Já se k Dakaru následně dostal úplně náhodou, kdy jsem musel na 14 dnů nahradit navigátora, který onemocněl před odjezdem na Dakar. Projekt byl rozjetý a já do toho doslova naskočil převážně díky angličtině a tomu, že jsem v týmu řešil administrativní záležitosti v rámci přihlášek, logistiky, letenek a podobně.
Onen závod se uskutečnil v roce 2006. Jak na něj vzpomínáte?
Byl to krásný a těžký závod. Nicméně v tom roce jsem pochopil, o čem Dakar je. Karel si ten rok při jednom skoku ve vysoké rychlosti, kdy se musel vyhnout unavenému motorkáři, zlomil páteř a soutěž pro nás o tři dny později skončila. Karel ještě zkoušel jet, ale pochopitelně to nebylo dál možné. V následujícím ročníku 2007 jsem absolvoval Dakar již za volantem.
Od té doby jste začal závody extrémních dálkových rallye jezdit pravidelně. Co rozhoduje o úspěchu v takovém závodě?
Štěstí, štěstí a zase štěstí. Toho je na Dakaru potřeba opravdu hodně. Dále DNA, pokud to nemáte v sobě, nedá se to absolvovat a progresivně se zlepšovat. Kromě kvalitní techniky je třeba mít neméně kvalitní tým lidí kolem vás. Bez toho to na Dakaru nejde. Jakýkoli mechanik může Dakar v pozitivním či negativním smyslu tento závod rozhodnout. Je to týmová událost, která je enormní zátěží pro všechny členy.
Je těžké postavit dobrý fungující tým?
Je to nesmírně obtížné. Všichni ti lidé musí být tak napůl blázni jako my, protože je třeba snášet všechnu tu námahu a vyčerpání, vedro nebo třeba bolesti hlavy z vysokých nadmořských výšek. Proto je třeba, aby to byli lidé zapálení, s entuziasmem – a také na jedné vlně, aby to dohromady fungovalo. Není to pro každého. Někdo si to zkusí jednou a už nikdy více, pro jiného je to láska na celý život.
Jak vlastně vypadá denní program závodníka na takové rallye?
Brzy ráno vstanete, kromě hygieny a malé snídaně se řeší převážně vždy stroj. Vizuální kontrola po nočním servisu, kontrolní start a odjezd na spojovací etapu. Rozlučková SMS s rodinou a jde se na to. Projíždíme opravdu krásná místa, ale musíme být tak soustředění, že na nějaké prožitky, zastávky či fotky není přirozeně prostor. Jedna chyba a může být po všem. Maximální koncentrace je klíčem k úspěchu. Některé nádherné pasáže konzultujeme až zpětně po etapě, anebo po zhlédnutí videí z helikoptéry.
Jízda za volantem závodního rallye náklaďáku je prý i velmi fyzicky náročná. Je to pravda?
Je to tak. V kabině totiž bývá přetížení až 6 G. Jste vysoko posazení, jedete velkou rychlostí desetitunovým kolosem, takže to s vámi kýve na všechny strany. Helma, kterou máte na hlavě a která taky cosi váží, tomu nepřidá. Nejvíce ze všeho trpí krční páteř a záda.
Dá se na to nějak připravit?
Mám různé speciální cviky na záda a na páteř, které pravidelně cvičím, hodně pomáhá i plavání a jízda na kole, v zimě zase lyžování.
Po většinu kariéry jste věrný značce Tatra. Proč?
S Tatrou jezdím skoro pořád, tedy kromě období, kdy jsem s tatrou závodit nemohl a kdy jsem vyzkoušel stáje Iveco a Man. Ale Tatra k nám neodmyslitelně patří, je to tak trochu i rodinná tradice. Strýc Karel s ní dokázal neuvěřitelné věci, navíc u nás doma má ta značka velké jméno, a ten podvozek je prostě výjimečný.
Máte z rallye i zážitky, na které nezapomenete? Při kterých šlo například o život?
Ano, je jich spousta. Nejsilnější je ten, kdy mi ve spojovací etapě zaspal kopilot, jenž kamion řídil a poslal jej třikrát přes střechu v poslední pětině soutěže, a to navíc po vítězné etapě a z krásného celkového druhého místa.
Ta nehoda pokračovala dalším dramatem. Můžete jej popsat?
Přiletěl pro nás vrtulník, který nás měl odvézt, ale kromě toho, že přiletěl pozdě, neměli místo pro nás pro všechny. Když už jsme se do něj nakonec všichni nějak nasoukali, tak zjistili, že nemají dost paliva. Takže pro nás musel přiletět další, vojenský vrtulník. Ale naštěstí to dopadlo dobře, navzdory zmařenému závodu si nikdo z té nehody neodnesl trvalé následky. Druhý rok jsme na startu stáli znovu.
