Už návštěva jeho domácnosti napoví, že Tomáš Vidomus z Nového Jičína si oblíbil období pravěku. Stěny jsou vyzdobeny malbami ne nepodobnými těm, které namalovali pravěcí lidé na stěny jeskyň Altamira či Lascaux. V ručně pleteném koši na zemi leží pazourkové pěstní klíny, nože, vedle pak kamenné sekeromlaty. Výzdobu na stěnách doplňují různé talismany či sošky z kostí.
Většinu věcí vyrobil Tomáš Vidomus sám, především jej však proslavila výroba nožů a dalších nástrojů z pazourku. Některé z jeho „pravěkých“ artefaktů dokonce byly vidět na muzejních výstavách.
Jak jste se dostal k tomu, že jste začal vyrábět nože, hroty a další nástroje z pazourku?
K pazourkům jsem se dostal přes indiány, ke kterým mě dotáhl můj bratranec. Sháněl jsem mu různý materiál – šlachy, močové měchýře a další věci, ke kterým jsem měl přístup a ze kterých euroindiáni, k nimž bratranec patřil, vyrábí různé indiánské artefakty. Pak jsem pro ně začal činit kůže a vyrábět i další věci, třeba luky, a tehdy mě napadlo udělat z pazourku kamenné hroty. Když už jsem měl nějaké hotové, zkusil jsem z legrace hodit nějaké fotky na nožířská fóra na internetu. A překvapivě to mělo úspěch a díky tomu, že mne tak chválili, jsem u toho zůstal. Kamenné nože dělám už tak devět deset roků.
Bylo snadné naučit se postup opracování pazourku?
Učím se prakticky pořád. Základy jsem hledal především na internetu, tady prakticky nebylo od koho se učit. K archeologům, kteří to můžou mít nějak zmáklé, jsem se tehdy ještě nedostal. Takže jsem si na YouTube našel videa, jak lidé štípou pazourek, a protože anglicky ani francouzsky neumím, tak jsem to vyloženě odkoukal.
Jak dlouho trvalo, než se podařil první výrobek? Kolik bylo těch pokažených, než se nějaký povedl?
To je těžko říct. Když se mi tehdy něco trochu podařilo, tak se mi to strašně líbilo. Dnes už bych o takový výrobek ani okem nezavadil, ale tehdy jsem z toho měl obrovskou radost. Ale odpadu je při výrobě takových nožů veliké množství, často se stane, že celou čepel rozbiju i těsně před dokončením. Řekl bych, že úspěšnost využití materiálu mám tak dvacet procent.
Na výrobu takového nože je potřeba asi hodně velkých kamenů. Kde se dají takové kusy sehnat?
Obsidián nakupuji například ve Světě kamenů, pazourek kupuji různě, někdy až ze Skandinávie. Teď mi třeba z Polska dovezou jedenáctikilové kameny.
A dá se říct: jeden kámen rovná se jeden výrobek?
Snažím se, ať je toho více, protože materiál je poměrně drahý. Jeden takový velký kámen vyjde třeba na tisícovku. Proto se z toho člověk snaží co nejvíce vytěžit.
Jaké nástroje k opracování pazourku používáte?
Jako otloukače používám kamenné valouny, potom na ztenčování čepele používám parohy a koncové práce – retuše – dělám měděným drátem.
Pralidé to dělali stejnými nástroji?
Ano, podobně se to dělalo i v pravěku. I použití mědi se kryje s přechodem doby kamenné a bronzové, což dokazují i některé nálezy, kdy se na štípaných industriích našly stopy mědi, ale jinak se na retuš používaly malinké kamenné retušéry nebo tenké konce parohu. Retuš, to je konečná úprava, dobroušení výrobku.
Vy jste řezník, prý pazourkové nože používáte i při své práci.
Ne, to není pravda. V práci bych to samozřejmě používat nemohl, hygiena by mi to nepovolila, nedejbože, kdyby se z takového nože ulomil kámen a někdo do toho kousl. Nemluvě o tom, kdyby takový nůž spadl na zem. To by bylo po něm.
Jsou pazourkové nože ostřejší než normální?
Tady ty ne. To jsou spíše takové mikropilky. Ale u obsidiánových úštěpů už je ostrost na mřížce atomu. Zatímco ocel má ostrost pouze na molekulární mřížce.
Kromě pazourkových čepelí děláte tedy i obsidiánové?
Ono je totiž problém sehnat vhodný materiál. Hledám na internetu, kde se co dá a kde to smrdí kamenem.
Vy jste dodával i šípy s pazourkovými hroty příborskému muzeu na výstavu o kopřivě. Byla to vaše první spolupráce s muzei?
Už dříve jsem spolupracoval s jedním muzeem u Jihlavy. Dělali jsme spolu s Petrem Nerudou, který pracuje pro brněnský Anthropos, akci ve Štramberku pro archeology a další zájemce, které jsme učili štípat pazourek. Ve Štramberku pod Trúbou jsem na nějaké akci dělal i ukázky štípání pro lidi.
Jste jediný, kdo se tomu u nás věnuje? Nebo je takových více?
Vím asi o šesti lidech, kteří to dělají. A nejsem ani první. Jeden pán od Liberce má na to dokonce živnost a dělá pro muzea a další instituce hroty šípů a jiné věci.
Vidím, že kromě nožů či pěstních klínů z pazourku tady máte i další pravěké artefakty – sekeromlaty. Ty jste také dělal sám?
Ano, to jsem si chtěl vyzkoušet. Chtěl jsem vědět, jak dlouho se to brousí a vrtá. Všechno je to ruční práce. Provrtání té díry trvá třeba týden usilovné práce, s dobroušením další dva týdny. Zatímco pazourkový nůž se dá udělat za den.
Dále tady máte spoustu dalších předmětů, které vypadají jako vyrobené primitivními technikami. I to jsou vaše výtvory?
Zkouším různé věci, výrobu sošek z kostí nebo třeba zpracování šlach na tětivu luku, výrobu samotného luku nebo to, co tady vidíte – to jsou prakticky první předchůdci sáčků. Je to vyrobené z močových měchýřů a dalo se v tom přepravovat leccos. Dělám si sušené maso nebo indiánský pemikan, což je takový dávný předchůdce konzervy. Činím i kůže tradiční metodou pomocí vepřového mozku. Vyzkoušet se dá ledacos.
