Frenstat, Hostyn, Vsetin... Kdyby byly tyto názvy psané s diakritikou, každý by hned věděl, kde tato místa najít na mapě. Bez háčků a čárek se ale po nich musíme podívat mnohem dál než na východní část Moravy, a to do amerického Texasu.
Právě tam v druhé polovině 19. století mířila obrovská vlna emigrantů z Valašska, kteří svá nová sídla pojmenovávali podle míst ze své rodné vlasti. Letos tomu bylo 160 let, kdy do Ameriky odjela z Frenštátska první větší skupina vystěhovalců. V některých obcích byl odliv lidí ohromný.
„V Trojanovicích například nebylo chalupy, ze které by někdo neodešel za oceán,“ říká historik Drahomír Strnadel, který se tématem vystěhovalectví z Valašska dlouhodobě zabývá.
První skupina z Frenštátska odjela do Texasu v roce 1856. Ještě předtím ale do Texasu v roce 1850 připlul evangelický farář Ernest Bergman, který je nazýván otcem českých vystěhovalců.
„Ve svých dopisech, které byly zveřejněny v moravských novinách, psal, že i otroci se mají v Americe lépe, to byly pro místní silné impulzy,“ připomíná Strnadel.
Někdo se chtěl vyhnout vojenské službě, jiný trestu
Naopak v Evropě, a tedy i v Rakousku-Uhersku, byla v té době poměrně špatná hospodářská situace. „Zde v našem kraji velice těžké a smutné živobytí jest, že se člověk uživiti nemůže,“ psal například ve své žádosti úřadům o povolení k vystěhování Jan Sedláček z Horního Sklenova.
„Vidina lepšího života byla hlavním důvodem většiny lidí, kteří se do Texasu vydali. I když byly i jiné důvody, někteří se chtěli vyhnout vojenské službě, a byly i případy, kdy lidé prchali před trestem. Hodně se na cestu vydávaly i vdovy, protože o ženy byl v Americe zájem,“ objasňuje Strnadel.
V první etapě se do Texasu z okolí Frenštátu vystěhovalo asi šedesát osob. Opustit vlast nebylo jednoduché.
„Když se někdo chtěl vystěhovat, musel mít doporučení od starosty o bezúhonnosti a bezproblémovém plnění všech povinností. Žadatel navíc musel složit poměrně vysokou kauci, na kterou si musel našetřit a prodat veškerý majetek. U jednoho z vystěhovalců, Konstantina Chovance, to bylo přes tisíc zlatých, což byl na tehdejší dobu velký obnos. Teprve pak dostali povolení,“ přibližuje Strnadel.
Kauce sloužila k tomu, aby si emigranti mohli koupit lístek na zaoceánské lodi. Podle toho byla propočítána i její výše.
„Stávalo se totiž, že někteří se nechali zlákat, že si cestu přes moře mohou odpracovat na lodi, což byl nesmysl. Prodali svůj majetek, ale vrátili se domů jako žebráci. Tomu měla kauce zabránit,“ doplňuje historik.
Většina lidí putovala povozem či jinak do Bohumína, odkud pak vlakem cestovali do některého z velkých přístavů, nejčastěji do Hamburku, případně do Brém. Pak je čekala v poměrně těžkých podmínkách dvouměsíční cesta po moři.
„V Hamburku je maketa kajuty, ve které vystěhovalci trávili cestu. Byl to kutloch, v němž se musela vtěsnat spousta lidí a strávit tam dva měsíce. Ukazuje to i odvahu, jakou vystěhovalci museli mít,“ podotýká Strnadel.
Ve válce proti sobě stáli otec a syn
V Texasu si Moravané pronajali, případně za zbývající peníze koupili pozemky, na kterých pak hospodařili. Začátky byly velmi těžké.
„Lidé předpokládali, že tam budou města a vesnice jako u nás, ale vyklopili je v divočině, ať se o sebe postarají sami. Augustýn Hajdušek, který byl v první skupině jako asi desetiletý chlapec, vzpomínal, že zažili hodně naříkání. Ale nezahynuli, museli se o sebe postarat,“ vypráví Strnadel.
Ani poté, co už se usadili, nedosáhli úplného klidu. „Dost si vytrpěli během občanské války Severu proti Jihu. Texas byl jižanský stát a nutil vystěhovalce, aby byli v konfederační armádě. Tak se stalo, že otec Josef Liďák bojoval v konfederační armádě a jeho syn František zase v unijní armádě. Za války tak stáli proti sobě, po válce spolu opět hospodařili,“ vypráví Strnadel.
Prvními osadami, které Valaši v Texasu založili, byly Dubina a Hostyn. V průběhu dalších desetiletí postupně přibývaly Vsetin, Roznov, Velehrad a další.
„Krajané drželi pospolu. Vydávali vlastní noviny, zakládali spolky a školy, vozili do Ameriky knihy. V jejich osadách se úřadovalo česky, česky se psalo i do matrik,“ přibližuje historik.
Vystěhovalci si dokonce vyžádali i vlastního duchovního. Byl jím Josef Chromčík, rodák z Řepčína u Olomouce, který sloužil jako farář v Lichnově. „Pomohl tomu i dopis galvestonského biskupa olomouckému arcibiskupu Fürstenberkovi, ve kterém píše, že není tam nikdo, kdo by jim lámal chleba božího,“ popisuje Strnadel.
Potomci vystěhovalců k nám jezdí dodnes
Až do první světové války udržovali krajané čilý kontakt s domovem. Za první republiky se vztahy opět zdárně rozvíjely, vše ale zastavil protektorát a poté čtyřicet let komunismu.
„Dnes už je to opět lepší. Potomci vystěhovalců k nám jezdí pravidelně. Letos jich tady mohlo být asi sto padesát. Chtějí vidět místa, odkud se vystěhovali jejich předkové, jdou se podívat do kostela, kde byli jejich předkové pokřtěni, protože v Texasu se stále drží zbožnost, která u nás kdysi také byla,“ líčí historik.
Dnes asi 750 tisíc obyvatel Texasu uvádí, že má český původ, z toho až 80 procent pochází z Moravy.
„Byla tady tři velká vystěhovalecká centra. Jedno bylo v okolí Zádveřic na Zlínsku, to byli většinou evangelíci, druhé bylo na Vsetínsku a nejsilnější se nacházelo v okolí Frenštátu. Například z Frenštátu odešlo skoro tisíc lidí, z Trojanovic pět set,“ uvádí Strnadel.
Fenomén vystěhovalectví proto připomíná i expozice ve frenštátském muzeu, na jejímž vybudování se Drahomír Strnadel podílel.
„Viděl jsem v tom vystěhovalectví občanský postoj. Jeden mladý tkadlec psal ve své žádosti, že ví příliš dobře, že mu v Rakousku žádná budoucnost nekyne, že se raději vystěhuje do Ameriky. Zatímco jiní tkalci v té době, kdy byla velká krize tkalcovství, psali císaři, ať jim pomůže. Můžeme tak vidět rozdíl v tom poddanském a rodícím se občanském postoji. Zatímco jeden škemrá, druhý jedná,“ uzavírá.
