Po sedmdesáti letech velká pocta. Vyznamenání převzali i Mikoláš Ganišín (vlevo) a Rudolf Daňo. (4. května 2015) | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Váleční veteráni dostali medaile. Je vás stále méně, litoval konzul

  • 0
Dvanáct bojovníků za svobodu, z toho pět válečných veteránů, ocenil při vzpomínkové akci ve Frýdku-Místku generální konzul Ruské federace Andrej Šaraškin a zástupci vedení města.

„Jsem rád, že tady mohu účastníkům druhé světové války předat pamětní medaile, stejné jako dostávají váleční veteráni v Rusku,“ řekl při předávání pamětních medailí k 70. výročí konce druhé světové války Andrej Šaraškin.

„Na druhou stranu je mi ale líto, že se počet pamětníků tak výrazně snížil. Letos předávám tyto medaile 276 válečným veteránům, to je pouhá třetina počtu těch, kterým jsme je mohli předat před pěti lety,“ upozornil generální konzul na vysoký věk oceněných veteránů.

Čest válečným veteránům

Medaili k 70. výročí konce války na frýdecko-místeckém magistrátu převzal například Adolf Kaleta, který bojoval v řadách československé samostatné brigády u francouzského Dunkerque.

Nebo Václav Petras. Ten patřil mezi nejmladší vojáky Svobodovy armády. „Ještě jsem neměl osmnáct, chybělo mi půl roku, ale to jsem raději zamlčel. Nebyly ani žádné papíry, všechno shořelo při přechodu fronty, takže mi to prošlo,“ vzpomínal na svůj vstup do armády.

Tankista? To ne, ale spojařem ano

Jako prakticky každý volyňský Čech chtěl při nástupu do armády k tankistům. Nakonec se mu to i povedlo, byť přímo v tanku nebojoval. Jeho pozice ale nebyla o nic bezpečnější, jako spojař musel udržovat spojení i v té nejprudší palbě.

„Byl jsem malý a nechtěli mě, že bych měl problém zaskakovat třeba za zraněné členy posádky, nabíjet, pomáhat. Že je služba v tanku těžká. Nakonec jsem u tankové brigády skončil, ale jako spojař. Tahal jsem dráty, dělal, co bylo potřeba.“

Členy domácího odboje mezi jinými zastupovala i Venuše Štefková, poslední přímá účastnice stanného soudu s odbojáři podporujícími partyzány na Morávce v prosinci 1944.

Sama byla v procesu, při němž bylo vysloveno celkem čtrnáct rozsudků smrti, odsouzena na dva roky. Její rodina, žijící v domě vysoko nad dnešní přehradou Morávka, na Gřundělce, totiž pomáhala partyzánům.

„Už jsem poslední, kdo to zažil, nikdo jiný nezbyl,“ komentuje události staré sedmdesát let. Z vězení se dostala na jaře 1945 poté, co byla sovětskými vojsky osvobozena Vídeň, v jejímž vězení si trest odpykávala.