Pietní akt. Veteráni druhé světové války se sešli v ostravských Komenského

Pietní akt. Veteráni druhé světové války se sešli v ostravských Komenského sadech. (11.11.2013) | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Po gulagu jsem se na frontě už neměl čeho bát, říká válečný veterán

  • 69
Je jich stále méně, přesto se stále scházejí. U příležitosti Dne veteránů se v pondělí v ostravských Komenského sadech sešli veteráni druhé světové války, příslušníci odboje i členové zahraničních misí.

V pondělí přišel uctít padlé kamarády také jednadevadesátiletý Vasil Coka. Sám prošel klasickou cestou vojáků Svobodovy armády. Od pobytu v gulagu přes boje u Kyjeva, Bílé Cerekve a Dukly až po Bystřici pod Hostýnem, kde pro něj válka 6. května 1945 skončila těžkým zraněním, ze kterého se léčil několik měsíců.

"Těsně vedle mě vybuchl minometný granát. Měl jsem prostřelené plíce, žaludek, pravou ruku a levou nohu. Dostával jsem se z toho v nemocnici ve Vsetíně až do konce roku 1945," vzpomíná Vasil Coka na svou válečnou anabázi.

Ta pro něj začala už v roce 1939, když z Podkarpatské Rusi utekl do tehdejšího Sovětského svazu. "Odměnou" mu bylo uvěznění v gulagu. Ze Sibiře unikl až v roce 1943, kdy se dostal do Buzuluku k nově se tvořící československé jednotce.

Jeden z účastníků setkání. (11.11.2013)

Uctění veteránů v Ostravě. (11.11.2013)

Vasil Coka v roce 1945 po návratu z nemocnice.

Plukovník ve výslužbě Vasil Coka

"K Sokolovu jsem se nedostal, tam byli chlapci, kteří byli ve výcviku v době, kdy já byl ještě ve vagonech v gulagu. Do bojů jsem se zapojil až u Kyjeva," vysvětluje rodák z Podkarpatské Rusi žijící dnes u dcery ve Frýdku-Místku.

"Bojový křest? Mrtvoly, mrtvoly, mrtvoly. Museli jsme je uklízet, až pak jsme se dostali na frontu. Ta mi ale tak nevadila," říká poněkud překvapivě.

"Když jsem byl v gulagu a dokud mi to myslelo, protože pak se tam stane z každého zvíře, tak bylo mým největším snem dostat se ze Sibiře do vnitrozemí. Pak už jsem se ničeho nebál," vysvětluje.

"Bylo mi to jedno. Věděl jsem, že když jsem prodělal Sibiř, tak už mě nic horšího potkat nemůže. Přicházel jsem o kamarády, kdy to jednomu utrhlo nohu na Dukle, další oslepl. Strach jsem měl snad jenom na Podkarpatské Rusi, kde jsem byl po osvobození rekrutovat nové vojáky. Tam mě totiž Rusi na jednu noc zavřeli. To jsem měl strach," dodává plukovník ve výslužbě, který prošel nejtvrdšími boji druhé světové války.

Gulag s ním ale zůstal i po válce. Z hodnosti poručíka byl v roce 1949 degradován na vojína.

"Věděl jsem, co jsou komunisti zač, znal jsem to z gulagu. Trochu jsem si pustil pusu na špacír, prostě jsem mluvil proti komunistům, a ve výsledku jsem byl rád, že mě jen degradovali. Hodně mých kamarádů skončilo daleko hůře, odvlekli je zpátky do Ruska, do gulagů," dodává.

Vasil Coka padl v roce 1943 u Bílé Cerekve. Na konci války jej těžce zranili Němci v Bystřici pod Hostýnem. Včera přišel uctít padlé kamarády u příležitosti Dne veteránů k památníku v ostravských Komenského sadech.

Jak může někdo padnout a pak být ještě zraněn?

"Po válce jsem se našel v seznamu padlých. Dokonce jsem dostal i válečný kříž in memoriam. Ten mi nechali, jen to vyškrtli posmrtně," směje se dnes Vasil Coka.