Sedmdesátiletá Věra Řezníčková z Ostravy-Zábřehu své jubileum oslavila netradičně. Přihlásila se do soutěže Miss Babča v Kulturním domě Akord a vyhrála ji. Do třetího ročníku se přihlásilo jedenáct seniorek ve věku od 61 do 80 let. Vítězství bylo pro paní Věru nečekané.
„Já se v rodině vždy cítila spíše jako šedá myška, můj manžel byl sportovec. Hrával fotbal, seznámili jsme se v mých 17 letech, kdy kopal za Baník. Posléze dělal rozhodčího, pískal ligu a mezinárodní zápasy, já musela poslouchat,“ říká rodačka z Ostravy.
Jak jste se o soutěži dozvěděla?
Navštěvuji divadelní představení v Kulturním domě Akord. Jednou jsem tam uviděla leták na soutěž Miss Babča, to bylo v roce 2015. Ze zvědavosti jsem se přišla podívat a pořad se mi zalíbil, tak jsem se rozhodla se do něj přihlásit. S tím, že nemám co ztratit, protože není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Navíc jsem to brala jako netradiční způsob, jak oslavit své sedmdesátiny, které jsem měla na jaře.
A udělala jste evidentně dobře...
Asi ano, měla jsem v publiku hodně přátel, přišla rodina, dcera, holky ze školky, kde učím, známí, se kterými chodím do divadla.
Jaký byl soutěžní shon?
Miss Babča měla tři části. Po představení účastnic následovala volná disciplína a pak promenáda v zapůjčených šatech.
Čekala jste takový úspěch?
Ne, nejprve jsem si říkala, že by z toho mohla být tak nanejvýš Miss Sympatie, protože jsem pozvala hodně známých. Bylo nás jedenáct účastnic, nakonec se ale komise rozhodla pro mne, takže Miss Sympatie vyhrála kolegyně.
Byla to vaše první soutěž?
Ano, nikdy dříve jsem se žádné takové neúčastnila. Ani nevím, zda něco podobného dříve existovalo. Samozřejmě, že pro mladší tady byla třeba volba Miss, ale na to já neměla správné míry, zvláště ne výšku.
Soutěž Miss Babča se ale poněkud opozdila za vaším jarním jubileem.
Původně se měla tato soutěž konat na jaře, ale vzhledem k malému počtu uchazeček ji přeložili na podzim. Což byl vlastně i důvod, proč jsem ve volné disciplíně zpívala s vnučkou písničku s jarním motivem.
Kterou písničku jste vybrala a proč?
Se čtyřletou Miou jsme zazpívaly písničku Na tom pražském mostě. Produkce nám zajistila úžasný motiv na pozadí, a tak jsme se rovnou přenesly do Prahy. Střídaly jsme sloky, měly jsme truhlík s konvalinkami, který jsme zalévaly. Původně jsem chtěla hrát ještě na klavír, ale to už by bylo moc.
Jaké bylo vaše úvodní představení?
V úvodu jsem se stručně představila s tím, že jsem rodačka z Ostravy a v Zábřehu už žiju padesát let. Vystudovala jsem dodatečně speciální pedagogiku v Olomouci, kde jsem se zaměřila na zrakové vady. Dvaadvacet let jsem pracovala ve školce u Kotvy, ale také v ústavu pro zrakově postižené v Muglinově, kde jsem pracovala s nevidomými. Celý život jsem zasvětila práci s dětmi. Dodnes ve školce vypomáhám. Práce s dětmi mi dodává energii a sílu. Vracím jim ji svým pohlazením a úsměvem.
Měla jste trému?
V úvodu vůbec ne, dobře jsem se připravila. Zarecitovala jsem i tuto krátkou básničku: „Doba mírně pokročila, máme jiné časy, dětskou lopatku jsem již dávno odložila, teď si barvím vlasy.“ Větší obavy jsem měla z volné disciplíny, nikdy nevíte, co se může přihodit. Všichni známí mi říkali: „Věro, ty na to máš, umíš vystupovat, dovedeš mluvit.“ Dělala jsem už přednášky na veřejnosti a věřím si. Strach jsem začala mít až v momentě, kdy mi blízcí svěřili svou důvěru, to jsem si pak říkala, co když je zklamu? Konkurence byla velká, třeba u volné disciplíny, kdy jedna z uchazeček tančila charleston. To jsem uznala, že ta má šanci. Nebyla jsem ani nejstarší, to jsem si říkala, že porota určitě ocení jejich odvahu a já nemám šanci.
Ale nezklamala jste...
Najednou slyším, že vyhrávám. Bylo to moc milé překvapení. Komise mě ohodnotila kladně, ani neřekli, co se jim nejvíce líbilo, ale myslím, že to bylo i závěrečnou promenádou. Ještě dnes jsem šla ze školky a slyšela jsem: „Paní učitelko, mamka naše říkala, že na to máš.“
