„Asi deset metrů ode mne šlápl voják při kladení telefonní linky na pěchotní minu. Bylo to strašné, viděl jsem, jak jeho utržená noha vyletěla asi pět metrů do výšky,“ popisuje tragédii z konce roku 1944. Navíc chvíli poté zjistil, jak obrovské měl štěstí. „Střepina velikosti nehtu na palci mi proděravěla kapsu vojenského pláště a blůzy, ale naštěstí ji zastavilo mýdlo, které jsem nedlouho předtím nafasoval.“
Jeden z už nemnoha posledních veteránů 2. světové války se v pondělí dočkal velké pocty. Od ředitele Krajského vojenského velitelství v Ostravě Jaroslava Hrabce obdržel Záslužný kříž ministra obrany. „Jde o nejvýznamnější ministerské ocenění,“ sdělil plukovník Hrabec.
Pro aktivního účastníka někdejších bojů Ganišina však není ocenění ničím novým. Vždyť jeho uniformu už může zdobit deset tuzemských a tři ruská vyznamenání. „Jsem rád, že lidé nezapomínají na to, co se tehdy stalo. Ale víte co? Lidem přeji, aby už nikdy nepoznali válku. To je nejdůležitější,“ říká muž, jenž na vlastní kůži poznal, co slovo válka opravdu znamená. „Lidstvo se musí poučit z chyb, které se už nesmějí opakovat.“
Ganišinův zeť Vladimír Foldyna připomíná, že i přes pokročilý věk zůstává starý muž velmi čilý. K chůzi sice potřebuje hůlku, špatně slyší a trápí ho různé zdravotní neduhy, ale mysl z velké části zůstává mladá. „Je stále zcela soběstačný, velmi se zajímá o rodinu,“ popisuje Foldyna a přidává jednu historku: „Minulý rok říkal, že by chtěl svou vnučku Janičku vidět promovat. To měla deset let.“ Ganišinova rodina se stále rozrůstá. Čtyři dcery, sedm vnoučat a osm pravnoučat, to je současný stav.
Obec pošle návrh Zemanovi
Zatím poslední poctu Ganišinovi navrhla obec Lučina ke stoletému výročí republiky a Dnu válečných veteránů. „Komu jinému než člověku, který bojoval za republiku? Je potřeba připomínat jejich hrdinství,“ vysvětluje Dagmar Veselá, starostka Lučiny, obce s takřka 1 400 obyvateli. Tím však aktivita obce nekončí. Nyní to totiž byl jen první krok, který předchází možnosti ještě významnějšího ocenění. „Chceme pana Ganišina navrhnout na vyznamenání panu prezidentovi Miloši Zemanovi. Zvažovali jsme to už nyní, ale nestihlo se to, tak musíme postupně,“ říká starostka.
Ganišin se narodil 25. října 1922 ve východoslovenské vesničce Príslop na Prešovsku. Když měl 22 let, pohnula se linie německo-sovětské fronty právě do této oblasti.
A Rusové si s doplněním stavu vojska nedělali žádné potíže. Prostě naverbovali všechny, kteří zrovna byli k dispozici. „Z naší vesnice vybrali pět chlapců, mezi nimiž jsem byl já. První noc jsme strávili ve starostově domě, kde nás hlídal ozbrojený voják. Pak jsme směřovali přes hranice do Polska,“ vzpomíná.
Nakonec se dostali do internačního tábora ve městě Sanok, kde čekalo na první bojové nasazení zhruba sedm tisíc mužů. „Večer k nám přišel kapitán československé armády, u kterého jsme se nechali zapsat do seznamu. Opustili jsme tábor a jeli do města Rimanov u Krosna, kde sídlil 1. československý armádní sbor generála Ludvíka Svobody,“ líčí. S legendárním generálem se dokonce několikrát setkal osobně, byť poprvé si uvědomil až později, s kým měl tu čest.
„Dělal jsem beton na celou přehradu“
Ganišin se jako spojař zúčastnil krvavých bojů v Dukelském průsmyku, poté na Slovensku, na Moravě a slavně došel až do Prahy. „Němci na mnoha místech kladli velký odpor. Například u Liptovského Mikuláše měli opevnění z betonových bunkrů s kulometnými hnízdy. Dobytí takových míst vždy stálo mnoho padlých a zraněných. V Praze jsme se pak moc radovali, že jsme 2. světovou válku vyhráli,“ vykresluje dobové dění.
On sám si však po válce ještě dlouho léčil omrzliny nohou, což se nakonec podařilo. Vrátil se na východ Slovenska, kde se v roce 1948 oženil a manželům se narodily dvě dcery. Pracovní příležitosti však tehdy byly hlavně na Ostravsku. Ganišina nakonec na začátku 50. let zlákala stavba Žermanické přehrady. „Udělal jsem beton pro celou přehradu,“ směje se při vzpomínce na tehdejší práci.
Poté dvacet let pracoval v nedalekých Válcovnách plechu Frýdek-Místek. Usadil se v Lučině, nově vzniklé obci, kde manželé koupili rodinný domek a narodily se jim další dvě dcery. V Lučině žije muž dodnes.
„O válce rád vypráví, často jezdíval na různé přednášky. A je až neuvěřitelné, jaké podrobnosti si z bojů pamatuje,“ udivuje zetě Foldynu. Stejné zkušenosti má i Petr Majer, předseda Československé obce legionářské Frýdek-Místek. „Přes svůj vysoký věk je stále aktivní. Ceníme si jeho skromnosti, pracovitosti a vážíme si jeho odvahy, kterou prokázal v době 2. světové války,“ chválí Ganišina, četaře v záloze.
