Máte za sebou už plno dobrodružných výprav. Ty poslední jste absolvoval na kajaku. Proč jste se po tolika letech rozhodl právě pro tento způsob dopravy při svých výpravách?
Jedním z důvodů je ten, že na „říční“ expedice se nemusíte moc připravovat. Stačí si do kajaku sbalit přepravní kolečka, stan, karimatku, spacák, čelovku, propanbutanový vařič, ešus, lžíci, nůž, základní hygienické potřeby, prášky proti smrti - každý v našem věku už nějaké máme, jedno náhradní oblečení a železnou zásobu potravin na tři dny včetně tří jedenapůllitrových PET lahví na vodu.
A to stačí?
Jistě. Co vám cestou dojde, to si dokoupíte v nejbližším obchodě. A je to v létě, takže se jede v tričku a spí se pod stanem v tenkém spacáku. To není jako v Grónsku, kde šlo doslova o život. Všechno bylo třeba předem důkladně naplánovat, připravit, zabalit a vzít s sebou. Během přechodu ledovce jsme čtyři týdny nenarazili na žádné známky života, natož na vymoženosti civilizace. Tohle se člověku při splouvání řeky nestane.
Dobrodruh Zdeněk Lyčka
|
Na řece ale určitě čekají jiné nástrahy. Při plavbě po Dunaji jste urazil 2 800 kilometrů. Náročné by bylo ujet takovou vzdálenost i autem, natož v kajaku. Co pro vás bylo nejsložitější?
Na Dunaji je nejhorší právě jeho délka. Této nástraze jsem se elegantně vyhnul tím, že jsem ho jel nadvakrát, pokaždé asi tři týdny. První půlka jsou desítky peřejí, zdymadel, přehrad a plavebních komor, které musíte překonat přetahováním kajaku či jeho převážením na kolečkách, v jednom místě je dokonce říční koryto úplně vyschlé a musíte se přesunout asi pětadvacet kilometrů autem.
A druhá polovina je jiná?
Dá se říct, že ano. Tady je to spíš o vytrvalostním pádlování, často v nesnesitelné výhni, ale taky v silném protivětru a vysokých vlnách od projíždějících parníků, remorkérů a nákladních kontejnerů.
Máte už sice dost zkušeností, ale nedostal jste se při plavbě přece jen do situací, kdy jste třeba uvažoval o tom, že výpravu ukončíte před dojetím do cíle?
To rozhodně ne, na to jsem dost tvrdohlavý. Nejvíc namále jsem snad měl poblíž moldavské hranice, kde foukal prudký nárazový vítr a k tomu se přidaly obrovské vlny od gigantických nákladních lodí. Tam jsem se opravdu nechtěl převrhnout, k oběma břehům to bylo dost daleko.
Při tak dlouhé cestě, jako byla ta vaše, člověk musí zažít také některé okamžiky, kdy mu není zrovna nejlépe. Měl jste v některých chvílích i strach?
Při mé plavbě po Dunaji to bylo asi třikrát. Poprvé když okolí mého stanu jednou ráno navštívilo asi 150 ovcí se dvěma vlkodavy v nadživotní velikosti. Pak se na břehu naštěstí objevil osmahlý rumunský pasák, který krátkým hvízdnutím oba psy uklidnil. Podruhé jsem se bál, když jsem naposledy spal na Ukrajině. Celou noc jsem slyšel šplouchání loděk a nějaké hlasy a všechno se odehrávalo v absolutní tmě, kterou občas prořízl světlomet. Protrpěl jsem noc v půlhodinových spánkových intervalech s loveckým nožem vedle spacáku. Ráno to nebylo o moc veselejší, často jsem na vodě potkával ukrajinské vojáky v maskáčích se samopaly na kolenou. Hororovou třetici završuje můj poslední nocleh na rumunském pobřeží Černého moře. Při stavbě stanu mi asistovala smečka potulných psů. Použil jsem známého triku, sehnul se pro kámen a naznačil hod, ale efekt byl pouze částečný, psi odběhli jen o pět metrů dál. V noci mi naštěstí dali pokoj, ale ráno se zase přišli se mnou rozloučit, kdyby po mně na břehu náhodou něco zbylo.
Postupně jste proplul deseti evropskými zeměmi a čtyřmi hlavními městy – Vídní, Bratislavou, Budapeští a Bělehradem. Která místa vás zaujala nejvíce?
Naprosto úchvatný je pohled na budapešťský parlament z vody, líbily se mi taky Sigmaringen, Ulm, Řezno, Pasov a Kremže, ostatní města mě tolik nezaujala. Krásný je národní park na horním toku Dunaje, skály u střediska vodních sportů Kelheim, soutok Dunaje a Innu, Schlögenská smyčka a údolí Wachau v Rakousku, Visegrád. Nejkrásnější přírodní scenérii tvoří soutěska Železná vrata se skalními jeskyněmi na rumunském břehu a národním parkem Džerdap na srbské straně. Poslední nádhernou perličkou na téměř třítisícikilometrové pouti je dunajská delta, kde projíždíte těsně kolem krásných bílých pelikánů, mořských orlů a jiných vodních ptáků.
Jak jste se vyrovnával s tím, že jste byl tak dlouho mimo domov? Co vám nejvíce chybělo z toho, na co jste doma zvyklý?
Tři týdny nejsou nijak dlouhá doba a na spaní v přírodě jsem zvyklý. Ale doporučuju nafukovací karimatku, oblázky občas nepříjemně tlačí do zad. Na řece odpadá problém s hygienou, protože se můžete kdykoli vykoupat. Pokud jde o psychickou pohodu, asi po deseti dnech či dvou týdnech na řece se vždy dostávám do stavu, kdy mechanicky máchám pádlem do vody, o ničem nepřemýšlím a plně prožívám konkrétní, pravidelný pohyb. Do podobného stavu jsem se dostal po dvou třech týdnech přechodu grónského ledovce, kde jsem místo máchání pádlem pravidelně šoupal nohama. Samotná cesta byla najednou zajímavější než její cíl.
Víte už, kam byste se chtěl vydat příště?
Příští rok bych chtěl splout Rhônu, která protéká Švýcarskem a Francií. Prvních pár desítek kilometrů od švýcarského ledovce, kde řeka pramení, tvoří divoké peřeje a vodopády, takže se asi projdu po břehu, pak nasednu do kajaku a dojedu do moře kousek vedle Marseille. Zatím se mi podařilo dojet do Severního, Černého a Baltského moře, tak proč ne do Středozemního?