Na první pohled připomínají filmové kaskadéry. Jsou mrštní jako kočky a podobně se i pohybují. Není pro ně problém překonat několika svižnými odrazy jakékoliv zábradlí či dvoumetrovou zídku. Při seskoku z výšky, z jaké by si netrénovaný člověk seskočit netroufl, se jen odrazí do kotrmelce a postaví se na nohy. Pokud jste je někdy na ulici potkali, vězte, že jde o příznivce nesoutěžního sportu, kterému se říká parkour.
Obzvlášť silné zázemí má v Kopřivnici, kam se již několik let sjíždějí parkouristé z celé republiky. To vše díky aktivitám Pavla „Rezi“ Rösnera, který zde před několika lety založil a dodnes vede parkourové kroužky.
„S parkourem jsem se poprvé setkal díky místní partičce Silent Runners, která ho sem kdysi přivezla. Bylo to někdy před sedmi osmi lety. Ještě ten večer jsem si na internetu našel, o co se jedná, a začal jsem to zkoušet,“ popsal své začátky Pavel Rösner.
Trénovat začal sám. Pro potřebné informace a rady si chodil na internetové fórum parkour.cz, kde se lidé dělili o své zkušenosti s tímto sportem.
„Nejprve to byl fyzický trénink, pak jsem si venku hledal vhodná místa, kde bych to mohl zkoušet. Šlo mi hlavně o funkční pohyb, ne o žádnou velkou akrobacii. Našel jsem si třeba různé popraskané kachličky, kdy jsem chtěl docílit toho, abych po nich přeskákal k nějakému cíli, přitom jejich rozmístění bylo takové, aby to mělo nějakou obtížnost,“ líčil Rösner.
Kopřivnice jako jedno z mála měst nabízí řízené tréninky
Pro rady si ale chodil i ke zkušenějším. Jak dnes říká, byl to nejlepší způsob, jak se posunout vpřed. „U parkouru toho moc z videí nenakoukáte. Musí vám to někdo ukázat. Pak se za pár dní posunete dále, než co byste dokázali za pár měsíců,“ vysvětlil.
Už krátce po seznámení s parkourem jej začal učit i další. „Pracuji v místním domě dětí a mládeže a měl jsem za úkol otevřít nový kroužek. Udělal jsem si průzkum na školách a v dotaznících se parkour objevoval poměrně často, takže to byla jasná volba,“ řekl.
Začínal v kroužku s osmi dětmi a ještě tentýž rok uspořádal i letní výcvikový tábor Parkour Camp, kam se napoprvé přihlásilo okolo dvaceti lidí z celé České republiky.
„Aby toho nebylo málo, pozval jsem pak účastníky tábora do Kopřivnice na společné setkání, které jsme nazvali Kopr Jam. Jak z tábora, tak z Kopr Jamu se stala pravidelná akce,“ doplnil Rösner.
Kopr Jam se bude na začátku listopadu konat už po devatenácté a i díky němu se Kopřivnice stala jedním z nejsilnějších center parkouru v celé republice.
„Mezi parkouristy je Kopřivnice pojmem, podobná setkání se sice začala konat i v dalších městech, ale ne vícedenní jako u nás,“ přiblížil Pavel Rösner, podle kterého je Kopřivnice jedinečná i tím, že jako jedno z mála měst nabízí možnost řízeného tréninku.
„Třeba v Brně, kde je silná parkourová komunita a spousta talentů, nic takového není. Rodiče tam nemají možnost dát dítě někam, kde by pod dohledem trénovalo,“ podotkl.
Obavy rodičů o své potomky, kteří chtějí parkour vyzkoušet, Rösner chápe. Ve filmech se totiž parkouristé objevují často v honičkách, při nichž se skáče z velkých výšek nebo ze střechy na střechu.
„Střechy neděláme, není to nutné. Tréninky u nás jsou o něčem jiném, začínáme postupně, fyzickým tréninkem, pády, jen drobnými překážkami. Skákání po střechách rodiče odrazuje a já to říkám i těm klukům, že střechy si můžou dovolit, až budou dělat parkour deset roků. Tak daleko ještě nejsem ani já,“ vysvětlil Pavel Rösner.
Mrzí jej, že v Kopřivnici stále není parkourové hřiště
Co se ale děti mohou v kroužku naučit, je překonávání vlastních hranic. „Překážky člověka zocelují. Když před nějakou stojíte, tak jste v tom jen vy a ta překážka. A máte čas na to, abyste ji zdolali. Před rokem jste to nedokázali, museli jste na sobě pracovat, abyste to zvládli, a teď, když to dokážete, můžete jít dále, k vyšší zdi, obtížnější překážce,“ vyprávěl.
Dnes už trénuje okolo šedesáti dětí, další stovky mu prošly pod rukama na parkourových kempech. Jak dlouho u této disciplíny ještě vydrží, to netuší.
„Zakladateli parkouru Danielu Bellovi je okolo 45 let a pořád skáče. Já sám neznám nikoho staršího, kdo to dělá, než jsem já. Těm nejstarším klukům, co to dělají třeba už deset let, je okolo pětadvaceti. Jestli v tom budou pokračovat, mají šanci to dotáhnout daleko,“ míní.
Mrzí jej, že přestože je Kopřivnice jedním z center parkouru u nás, nepodařilo se ve městě prosadit vybudování parkourového hřiště.
„A přitom sem kvůli tomu jezdí lidé z celé republiky. Dokonce jsme si sami udělali projekt, ale město nám nevychází vstříc. Už nevím, co pro to mám udělat, aby se to někam pohnulo,“ postěžoval si Pavel Rösner.
