Například v představě dobového spisovatele Františka Sokola-Tůmy se žid rovnal obrazu milionáře a vykořisťovatele, popřípadě jejich poskoka. Daniel Baránek, pocházející z Metylovic, se zdejšímu portrétu židovské komunity věnuje dlouhodobě a již dříve se zaměřil na Frýdecko. Publikace byla natolik úspěšná, že se jej rozhodla oslovit i ostravská obec.
Kdo všechno byla židovská komunita a co jste chtěl v knize zachytit?
Židovská komunita v Ostravě byla specifická, proto mě zaujala především její identita. Není to poprvé, co se v novodobých dějinách o ostravských židech píše, ale většinově jde o studie, které se věnují stereotypu „židovského podnikatele“. Nešlo mi o zachycení hospodářských aktivit, ale o nahlédnutí do náboženské obce, do židovských spolků, do jejich profesí a celkové identity. Pozoruhodná je zejména její proměna po rozpadu Rakousko-Uherska a přerod německé liberální židovské elity v zastánce židovské národní ideje.
Problematiku židovské komunity sledujete soustavně, již dříve jste se věnoval tematice židů na Frýdecku, v čem se nyní lišila práce na její ostravské části?
Především v rozsahu, ostravská židovská obec byla v době svého rozkvětu desetkrát větší než frýdecká.
Jak se to konkrétně projevovalo?
Kupříkladu v náboženské sféře. Ve Frýdku existovala jedna synagoga a jedna modlitebna se nacházela ve Frýdlantu nad Ostravicí, v Ostravě bylo synagog mnohem více. Nejprve jedna v Moravské Ostravě, od dvacátých let druhá pro ortodoxní židy, synagoga byla i ve Vítkovicích, v Přívoze a pak existovaly modlitebny v Hrušově, v Mariánských Horách, v Zábřehu.
Co se týká náročnosti získání pramenů, měl jste z čeho čerpat?
V tomto směru to nebylo lehké, protože při zpracování ostravské tematiky byla dostupnost pramenů složitější. Ve Frýdku se dokumenty židovské obce dochovaly, sice ne v úplnosti, ale zachráněna byla židovská kronika, kdežto v Ostravě úplně chyběly.
Jak je to možné?
V Moravské Ostravě totiž vyhořela správní budova v roce 1939 společně se synagogou. Ve Frýdku synagogu nacisté také zničili, ale správní budovu nechali být, stojí dodneška. Musel jsem se s touto ztrátou nějak vyrovnat a použít prameny úředního charakteru.
Proč jste vymezil téma židů na Ostravsku datací 1832 až 1942?
V roce 1832 vznikl v Polské Ostravě (dnes Slezská Ostrava – poznámka redakce) první židovský modlitební spolek na Slezskoostravském hradu. Druhým mezníkem je deportace židů z Ostravy.
Ve kterém období byla židovská komunita v Ostravě v největším rozkvětu?
V meziválečném období. Důležitá byla postava předsedy židovské obce, což byl Alois Hilf, právník, který dokázal mít bystrý úsudek, co se týče požadavků doby. Dokázal v židovské obci koordinovat protichůdné proudy, hledat východiska mezi jejich různými zájmy. Od vzniku Československa dokázal židovskou obec modernizovat, sepsal nové stanovy, které se staly vzorové pro všechny židovské obce v českých zemích, takže židovská obec na Ostravsku byla tahounem pro zbytek republiky.
Jak vypadalo dobové soužití mezi židovskými a nežidovskými občany?
Rád bych se vyhnul posuzování, zda židé byli ku prospěchu Ostravy, anebo vykořisťovali zdejší občany, v tomto směru je podle mě diskuse neplodná. Je zbytečné se touto otázkou zabývat, protože vede jen k nekonečným přím. Pokud chceme poznat vývoj židovské komunity, je třeba tuto otázku překročit a klást si jiné otázky. To je hlavní téma mé publikace. Zabývám se v ní třeba tím, jaké skupiny existovaly uvnitř židovské skupiny.
Které skupiny to byly?
Například národnostní, skupiny, které preferovaly buď český, německý, nebo polský jazyk. Potom různé náboženské skupiny, židé, kteří se cítili být nositeli pokrokového židovství, naopak z Haliče sem přicházeli ortodoxní židé. Poté sionisté a sekulární hnutí. Pak se naskýtá otázka, nakolik různé skupiny chápaly židovství spíše jako národnost, nebo jako náboženství. Vývoj a pluralita těchto skupin jsou velmi zajímavé, ale nedostaneme se k tomu, pokud nepřekročíme otázku po užitečnosti židů.
Synagogy byly vypáleny, shořely písemnosti, co se z ostravské židovské éry zachovalo?
Několik desítek liturgických předmětů, které se zčásti nacházejí v Židovském muzeu v Praze. Židům se je podařilo zachránit, když je vynesli před vypálením synagog. Jedná se například o různé opony, ale zachovaly se i svitky tóry, které se nacházejí v Londýně.
Jak se tam dostaly?
Původně je nacisté odvezli do Prahy, komunisté se je pak snažili zpeněžit, takže je tehdy prodali do rukou zahraničních židů. Ti je nyní půjčují různým židovským komunitám, nebo navracejí. Například do Olomouce se před nedávnem vrátily svitky tóry z Ameriky.
V čem téma, které jste zpracoval, může být přínosné dnešní veřejnosti?
Byl jsem překvapen, jak je debata o užitečnosti židů ještě dnes živá. Projevilo se to i v okamžiku, když jsme vybírali potřebnou částku k vydání této knížky. Rozpoutala se diskuse, kterou jsem považoval za již dávno neaktuální, o tom, zda by Ostrava bez židů byla stále ještě jenom vesnicí, anebo jestli židé vykořisťovali místní obyvatele. Doufám, že tato knížka přispěje k tomu, abychom tuto diskusi opustili.
Lze tedy říci, že vaše studie nabízí jiné poznání tehdejší doby, než je obecné souzení?
Sleduji třeba i to, aby veřejnost nevnímala předválečnou historii židů jen prizmatem holokaustu. Jejich dějiny mají hodnotu samy o sobě, stojí za to je zkoumat nejen kvůli tragédii, která se posléze stala.
Souvisí s tím i nějak problematika psaní slova žid/Žid?
Jde opět o otázku identity. Podle platných pravidel českého pravopisu se příslušníci národních skupin píší velkým písmenem, členové náboženských skupin malým. Jelikož chci mimo jiné ukázat pluralitu židovského společenství a židovských identit, snažím se slovy Víta Strobacha vyhnout všemu, „co v českém jazyce pomáhá navozovat představu o (všech) židech jako národní skupině a implicitně přispívá k marginalizaci nenárodních židovských identit“. Psaní malého písmene je dáno mým respektem vůči všem jednotlivcům ostravské židovské komunity, kteří byli národnostně různorodí, nebo se hlásili k jiné než židovské národnosti. Velké písmeno vyhrazuji jen těm, kteří se prokazatelně hlásili k židovské národní identitě.
