Spolu. Michal Samolonovič v dětství prožil holocaust. Němec Benjamin Brow patří...

Spolu. Michal Samolonovič v dětství prožil holocaust. Němec Benjamin Brow patří k dobrovolníkům, kteří pomáhají přeživším. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Jeden se o holocaustu učil, druhý jej zažil. Teď se oba muži setkali

  • 2
Vyrůstali v jiné době. Michal Salomonovič z Ostravy se narodil do židovské rodiny a ani ne v deseti letech musel do ghetta. Němec Benjamin Brow má dvacet. V kraji pomáhá těm, co přežili holocaust. Salomonovič je jeho průvodcem.

„Kdy jsem poprvé slyšel o holocaustu?“ zamyslí se Benjamin Brow. „Už nevím, kolik mi bylo. Bylo to asi na základní škole,“ odpoví po chvilce.

Zatímco dvacetiletý mladík pocházející ze západoněmeckého města Traben-Trarbach se o holoacaustu učil, jednaosmdesátiletý Michal Salomonovič ho zažil. V září se cestu obou mužů setkaly.

Tehdy totiž Benjamin přijel do Ostravy, kde bude až do konce srpna příštího roku působit coby dobrovolník organizace Živá paměť, která spolupracuje s německou Aktion Sühnezeichen Friedensdienste (ASF). A Michal Salomonovič mu - stejně jako předchozím šesti německým dobrovolníkům Živé paměti, kteří už v Ostravě byli - pomáhá při jeho zdejší činnosti.

„Přihlásil jsem se docela pozdě, tak mi nabídli Česko“

Benjamin netají, že do ASF se přihlásil v touze po vycestování do USA nebo třeba Anglie.

„Ale místa v těchto zemích jsou omezená. Já se přihlásil docela pozdě, tak mi nabídli Českou republiku. Měl jsem krátkou dobu na rozmyšlenou, ale podvědomí mi říkalo, že je to dobrá volba.“

V Ostravě, Havířově a Městě Albrechticích má zatím Benjamin čtyři „klienty“, tedy přeživší holocaustu, které pravidelně navštěvuje, pomáhá jim v domácnosti nebo třeba na zahradě a taky si s nimi povídá.

„Někteří z lidí o válce nemluví a potrvá asi déle, než k sobě najdeme vztah. Ale jsou i tací, kteří vykládají o svých zkušenostech velmi detailně a ukazují mi i nejrůznější doklady včetně fotek nebo rodokmenů. Ty příběhy jsou smutné, dnes už si neumíme ani představit, že se něco takového dělo. Občas nevím, jak reagovat,“ přiznává Benjamin. Zná i příběh Michala Salomonoviče? „Něco už mi ‚klienti‘ vyprávěli.“

Jednaosmdesátiletý Ostravan se v osmi letech ocitl v transportu do lodžského ghetta. „V ghettech nebo koncentrácích jsem se ale vždycky musel hlásit jako starší a práceschopný. Takže když mě otec v Lodži vzal do zámečnické dílny jako učně, předstíral jsem, že je mi o dva roky víc, než mi bylo.“

„Rovnal jsem jehly do textilních strojů“

Salomonovičovi měli oproti mnoha jiným rodinám výhodu. „Vzhledem k tomu, že táta pracoval v továrně s výrobou pro wehrmacht, mohli jsme zůstat spolu. Já v té továrně dělal taky, rovnal jsem jehly do textilních strojů. Moc mě chválili, protože jsem měl jemné ruce a práce mi šla,“ zmiňuje pamětník.

Jeho maminka v ghettu pracovala v papírenství - vyráběla sáčky nebo třeba stínidla na lampy - a mladší bratr, ten se schovával.

Později se rodina dostala do Osvětimi, kde se naštěstí nezdržela a putovala dál do koncentračního tábora ve Stutthofu. Tam Michal Salomonovič zažil největší hrůzu. Jeho otce nacisti zavraždili, když dal najevo, že by chtěl vitamíny pro rodinu.

„Byl jsem zoufalý, brečel jsem a chtěl jsem být u mámy. To by nebylo možné, nebýt písaře, který při tvorbě seznamu pro další štaci udělal z mého příjmení ženské.“

V roce 1945 coby dvanáctiletý zažil bombardování Drážďan a pak i pochod smrti do Flossenbürgu, který se nachází jen asi padesát kilometrů od Chebu.

„Na cestě nás osvobodila americká armáda. Byli jsme nemocní, špinaví, zavšivení. Pamatuju si, že mě a bratra máma pak vzala k českému sedlákovi, který nám dal brambory.“

Podle Michala Salomonoviče přeživší holocaustu z Ostravy a okolí velmi oceňují pomoc od mladých dobrovolníků z Německa, kteří je v posledních letech navštěvují.

Michal, ani Benjamin si nedokážou představit, že by žili v době toho druhého. „Dozvuky nacismu z doby druhé světové války ve společnosti asi pořád ještě jsou. Uvědomují si je ale hlavně starší lidé. Ti mladší jen výjimečně,“ přibližuje svou zkušenost Benjamin Brow.

Michal Salomonovič ho doplňuje: „Cítím, že Němci jsou dnes velice přátelský a kulturní národ. Rozhodně není možné je ztotožňovat s ‚esesáky‘, kteří byli velmi zlí a často to s nimi špatně dopadlo.“