Ani okamžitý převoz na specializované pracoviště Pastrňákovi nepomohl. Přes svůj handicap nedávno vydal knihu s názvem Dokázal jsem, že to dokážu.
Co vás vedlo k napsání knihy?
Fůra dobrých i špatných zkušeností. Impulzem bylo setkání s několika inspirativními lidmi, kteří mě přesvědčili, ať začnu psát, protože tento příběh bude čtivý. A tak jsem sedl a po dvanácti měsících byla kniha na světě.
O čem je?
Je v ní více dimenzí. Popsal jsem vývoj společnosti za posledních třicet let i to, jak se promění život úspěšného podnikatele v kravatě, obleku a s drahým autem, když je z něj ze dne na den invalida. Jak člověka slepota vykopne z vrcholu kariéry dolů, jak musí znova hledat svoje místo mezi lidmi. Snažil jsem se to pojmout s notnou dávkou humoru, hlavně toho černého, protože právě ten bývá životu nejblíže.
Vybavujete si ještě ten první okamžik, kdy jste si uvědomil, že nevidíte?
Samozřejmě. Před očima jsem měl jen mlhu a ta mi zůstala dosud. Vnímám kolem sebe stíny a z velmi blízka i určité obrysy. Třeba rozeznám černý hrnek na bílém ubrusu. Zpočátku mě blízcí přesvědčovali, že nejde o nic vážného, že se to časem upraví, i lékaři kolem mě chodili po špičkách, nevěděli si se mnou rady.
U psychoterapeuta si bude většina lidí myslet, že se dokáže s handicapem vyrovnat rychleji. Bylo tomu tak?
Před postižením jsem byl workoholik, kterému se poměrně rychle rozjížděla kariéra. Měl jsem vlastní firmu, učil na dvou vysokých školách a ve třetí škole působil jako ředitel. To všechno bylo najednou pryč. Než to, co bude v budoucnu, jsem však tehdy musel řešit současnost. Jak podat daňové přiznání, uzavřít diplomové práce, když člověk nevidí a leží v nemocnici? Ale obecně, pokud někdo, kdo se třeba ocitl po nehodě na vozíčku, časem tvrdí, že se s tím smířil, lže. Jako psychoterapeut říkám jedno. Jde si zvyknout, přizpůsobit se, ale smířit se s postižením nelze.
Jak jste si zvykl?
Když se něco tak nečekaného stane, rodina v 70 procentech případů selhává. Neunese krizovou situaci, neví, jak se k postiženému postavit, protože všichni žijeme v tom, že je nám prostě dobře. Pomáhal mi táta a hlavně můj partner. S ním oslavím brzo 15 let společného života. To on mě tehdy podržel a řekl mi, že jsem doktor, tak nemůžu sedět doma jen proto, že nevidím.
Takže ani vy jste po návratu z nemocnice nevěděl, co se sebou?
Ano. Člověk si sedne na gauč, vezme hlavu do dlaní a neví, co dál. Naštěstí mi pár dobrých lidí pomohlo vrátit se na katedru a učit. Vytvořili mi k tomu podmínky. Když jsem tam šel poprvé, nebylo mi moc veselo. Mířil jsem raději k zadnímu vchodu. Časem jsem však přišel na to, že studentům je to jedno, zda je pedagog vidí, nebo ne. Neřeší to.
Máte alespoň výhodu, že technologie dnes handicapovaným podstatně usnadňují život.
To určitě. Počítač, tablet, telefon, všechno díky speciální technice mohu ovládat hlasem. Jenže když jsem se rozhodl, že se zase postavím na vlastní nohy, zjistil jsem, že všechny tyto vymoženosti jsou hodně drahé. Vzpomínám si na přístup úředníků, když jsem žádal o finanční příspěvek, abych mohl vůbec začít pracovat. Byl ponižující. Třeba jejich vyšetřování v domácnosti. Ale myslím si, že za to nemohou, doba je prostě taková.
Ve své profesi i přes ztrátu zraku pokračujete dál. Terapeuti hodně dají na řeč těla svého klienta, to je vám upřeno. Jak jste se je naučil vnímat jinak?
Intuicí. Sleduji polohu hlasu, pauzy, obcházím je a dotknu se jich, abych zachytil teplotu těla. Často mě naopak pacienti přijmou lépe než lékařskou autoritu v bílém plášti, protože si zřejmě v duchu říkají, to je člověk, který už něco zažil. Naštěstí jsem kdysi začal stavět dům už s myšlenkou, že v něm budu mít ordinaci. Nemusím tak každý den někam vyjíždět, lidé přijedou za mnou.
Vybavujete si nějaký nebezpečný zážitek, do kterého jste se dostal jako nevidomý?
Asi letos na Bali, kdy nás obklopilo strašně moc opic. Bál jsem se, jak se metrová zvířata kolem zachovají. Adrenalin byl na maximu. Průvodce měl co dělat, aby je odehnal. Jinak rád vyjíždím mimo západní Evropu směrem na jih a na východ. Přístup k postiženým je tam jiný, mnohem přirozenější a lidštější. Domnívám se, že nám Slovanům asi po genetické stránce schází ta správná dávka empatie, nadhledu. Zvláštní, že když jsem pracovně v psychiatrické nemocnici, 90 procent tamních pacientů se mě zeptá, zda něco nepotřebuji, pomůžou mi, když něco hledám. Vědí, jaké je to, žít s nějakým problémem. U zdravých to až tak samozřejmé není.
Kdybyste měl šanci, aby se vám alespoň na hodinu vrátil zrak, co byste chtěl vidět?
Tváře všech lidí, kteří mě od doby, co jsem oslepl, podvedli nebo okradli. Bylo jich hodně, nevidomý se okrádá snáz než zdravý člověk. Naposledy mi tady ve vesnici nedávno ukradli naštípané suché palivové dřevo, které jsem dlouho sháněl. Přes noc.
Co byste chtěl v budoucnu ještě zvládnout, dokázat?
Věřím, že můj problém není konečný. Věda postupuje docela rychle dopředu, takže jsem přesvědčený, že se mlha před mýma očima jednou díky nějakému objevu, operaci rozestoupí. Že moje zničené rohovky nahradí nové.
