„Jakmile se plemena ovcí začala kolem roku 1980 šlechtit a křížit kvůli lepší užitkovosti, což považuji za úspěšný program, lidé o ta původní ztráceli zájem. Hlavně soukromníci, kteří byli na chovu ekonomicky závislí. Proč by chovali valašky, když jejich kříženci je ve všech užitkových směrech předčili,“ říká Šimeček, profesí zootechnik a předseda JZD Staré Hamry.
Když muž začal před lety pátrat po valaškách, zjistil, že posledních pár se jich zachovalo jen u družstevníků v jejich záhumenkových chovech. „Našel jsem dohromady pouhých pět ovcí a tři berany v Písku u Jablunkova, Starých Hamrech a v Terchové na Slovensku. Jelikož už si majitelé uvědomili, že mají doma nějakou vzácnost, zaplatil jsem za ně dvojnásobnou cenu,“ popisuje Šimeček.
Čtyři roky pak stádo doma rozmnožoval a posléze věnoval rožnovskému skanzenu. „Tehdy tam chovali severokavkazské ovce. Dva roky jsem je přesvědčoval, že když mají v názvu valašské muzeum, měli by mít jako kulturní dědictví valašské ovce. To, že se část ovcí dostala do Rožnova, se později ukázalo jako rozhodující pro záchranu plemene. Krátce nato se totiž u nás objevili vlci a ti zlikvidovali chovatelům hodně ovcí, nevynechali ani valašky,“ líčí zootechnik.
Zachování valašky? Zásobárna jinak ztracených genů
Důvod, proč tak usiloval o zachování valašky? „Neustálým zušlechťováním se často dostáváme do stavu, kdy přicházejí zdravotní problémy, degenerace. Valašky skýtají genovou rezervu, čili zásobárnu jinak ztracených genů, pro které se dá v budoucnu sáhnout,“ vysvětluje hospodář.
Dnes je valaška zařazená mezi genetické rezervy Národního programu konzervace a využívání genetických zdrojů zvířat významných pro výživu a zemědělství. Má svoji plemennou knihu, svoji sochu na naučné stezce z Gruně na Bílý kříž a existuje i klub chovatelů původní valašky, kteří si pochvalují její odolnost, nenáročnost a navíc i líbivost. „Když se někde prezentují plemena ovcí, nejvíc lidí vždycky stojí u ohrad a valaškami,“ tvrdí muž.
Druhým plemenem, o jehož záchranu se Šimeček zasloužil, je skot zvaný červinka. Původně se pásl na celém českém území i v okolních zemích. „Za monarchie ho překřížili dovezenými plemeny z Alp na strakatý dobytek a zbytky červinky se chovaly pouze v okrajových částech republiky. Například v Líštné, dnešní městské části Třince. Na Jablunkovsku jich byly plné kravíny v každé dědině a na českotěšínském Žukově fungoval kmenový chov. Posledních několik kusů jsem soustředil na Staré Hamry a pak i získal býka,“ poznamená hospodář k začátku záchrany plemene.
Za domem zase roste Šimečkovi jarní žito – jařyna, původní plodina ze zdejších hor. A pak má i ojedinělou sbírku odrůd jeřabin. „Sehnal jsem si odrůdy z našich končin i z okolních států, narouboval na původní jeřabiny, které rostou v lese. Každá se hodí na něco jiného...“
