Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Z pekla železáren do nebe. Fotograf lovil na Islandu polární záři

  18:55aktualizováno  18:55
Zatímco v třinecké huti, kde fotil portréty zaměstnanců, se František Zvardoň ocitl poblíž „pekla“, v prosinci byl úžeji než jindy spjat s oblohou. Před Vánoci se vydal na Island, kde už třetím rokem fotil zdejší nebeskou podívanou.

Štědrovečerní... Nejprve to vypadalo, že o Štědrém večeru bude zataženo, okolo půl jedenácté večer se ale náhle nebe rozjasnilo. | foto: František Zvardoň

Polární záře František Zvardoň označuje za rozmarné a vrtošivé. A přes všechna měření a předpovědi počasí také za velmi nevyzpytatelné.

„Člověk totiž nikdy neví, kdy se mohou objevit a v jakém rozmaru se ukážou. Nebe si zkrátka hlídá svoje překvapení,“ upřesňuje fotograf.

Říká jim nebeské tanečnice a na Island se je vydává fotit poslední tři roky. Tentokrát – při své páté výpravě - s nimi chtěl prožít i dva týdny začínající před Vánocemi a končící Novým rokem. Zprvu mu ale záře jindy označovaná též jako aurora podle římské bohyně úsvitu dávala najevo svou marnivost.

„Ukázalo se, že zvolený čas nebyl nejlepší. Prakticky pořád sněžilo, cesty byly úplně zledovatělé, pár kilometrů někdy znamená hodiny jízdy,“ vzpomíná uznávaný fotograf, který pochází z Petřvaldu na Karvinsku a od 80. let bydlí ve francouzském Štrasburku.

Islandské nebeské divadlo

Z nepřízně počasí byl tak trochu zklamaný, ale v duchu věřil, že by mu vánoční čas po všech těch mrazivých nocích strávených venku bez výsledků mohl přinést dárek.

„O Štědrém dnu jsem vyjel kolem sedmé hodiny, obloha byla zatažená a já jsem měl pocit, že to takto zůstane. O půl desáté jsem se již dostatečně promrzlý rozhodl vrátit na chatu. Už jsem měl téměř vše sbaleno v brašně, když vidím na obloze hvězdu a po ní další a další – a z dálky přichází světlo polární záře. Rychle jsem znovu vše vytáhl z batohu, popadl stativ a utíkal zasněženou krajinou k ledovci,“ vzpomíná František Zvardoň na jedinečné chvíle.

Byl Štědrý večer, přibližně půl jedenácté a nad ledovcem se točila půvabná aurora vypadající jako tanečnice v pestrobarevných šatech.

„Divadlo trvalo snad celou hodinu a byl to možná ten nejkrásnější dárek k Vánocům, jaký jsem kdy dostal. Myslím, že zasloužený,“ usmívá se fotograf a jmenuje pár věcí, které jsou k focení polární záře nutné. „Chce to neobvyklou trpělivost a hlavně schopnost snášet zimu. Umět se hodiny pohybovat běžně v mínus dvaceti stupních, ale třeba i prožít celé noci bez jediného snímku a začít druhý den nanovo.“

Jak se fotí aurora

  • Během čtrnácti dnů strávených na Islandu byl František Zvardoň prakticky každou noc venku. Čekal, jestli se vyjasní a ukáže se polární záře. Ta je podle něj přes všechna měření a předpovědi počasí nevyzpytatelná.
  • „První překážkou bývá oblačnost, druhou omezená možnost dostat se v zasněžené krajině na místo fotografování a třetí rozmarnost polárních září,“ říká fotograf.
  • Samozřejmostí každého „lovce auror“ je kvalitní fotoaparát vysokého rozlišení, který dokáže snímat i při mínus dvaceti stupních, pevný stativ, jenž je často nutné zatížit kamením, protože silný vítr se snaží odnést kameru, několik náhradních baterií a teplé oblečení.

Polární záře, kterou způsobují sluneční erupce a sluneční vítr, jehož částice zachytává magnetické pole Země a spirálovitě je stáčí kolem pólů, je pro mnohé obyvatele severských zemí spjata s množstvím pověstí a pověr. Zvlášť dřív platilo, že například těhotné ženy na Islandu chodily v době, kdy je aurora viditelná, se zrakem sklopeným k zemi, neboť věřily, že při zahlédnutí záře by jejich očekávané dítě mohlo šilhat, nebo dokonce zemřít.

Pro většinu lidí je ale dnes polární záře především působivou podívanou, při které můžete zažít pocit úzkého sepětí s vesmírem.

František Zvardoň v současnosti chystá knihu fotografií polárních září, jež v posledních letech zachytil, ale zároveň by rád lidem co nejautentičtěji zprostředkoval pocit, který je možné při sledování aurory zažít. 

Chystá proto dvacetiminutový film sestavený ze zhruba 33 tisíc snímků tak, aby bylo možné ukázat plynulý pohyb polárního světla. K pořízení zmíněného počtu fotografií, které jednotlivě požadují osmivteřinovou expozici, je nutné zhruba šedesát šest hodin fotografování. Z nich většinu už František Zvardoň absolvoval.

Nebe nebo peklo? Focení v huti přináší obojí

Film plánuje uvést v únoru ve štrasburské katedrále coby součást festivalu moderní hudby Musica 2015. Doprovodí jej varhanní hudba italského skladatele Giancinto Scelciho. Varhany přitom zazní záměrně, právě jejich vibrace totiž dokážou nejlépe evokovat pocit při sledování aurory, již staří Sámové označovali jako slyšitelné světlo.

A hned zahájení zmíněného štrasburského festivalu přinese další z děl, jimž dal obrazovou podobu František Zvardoň. Diváci se dočkají čtyřicetiminutového filmu přibližujícího život v Třineckých železárnách a doplněného hudbou Yanna Robina. „Nebe a peklo jsou dva rozdílné světy a přitom mají něco společného - neuvěřitelnou a krásnou energii,“ říká fotograf.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.