Mohla by být v důchodu, ale stejně každé ráno vyráží na brigádu do Skrvňan, kde v prodejně mercedesů vydává zaměstnancům obědy. Ve tři bývá zpátky, zavolá dětem, vnoučatům, přečte si zprávy a třídí relikvie. „Ale jen drobet,“ usměje se dáma s pronikavě modrýma očima.
V ložnici má postel plnou vzpomínek na synovy začátky. Všechny kopačky od žákovských let, první kapitánskou pásku, chrániče, novinové články, fotky, dresy. V dětském pokojíku je vitrínka s medailemi a poháry. V kuchyni hraje rádio, které Vladimír kdysi jako žák vyhrál ve fotbalové soutěži zručnosti. Mezi plzeňskými vrstevníky býval nejen nejmenší, ale hlavně nejlepší.
